Evidence skutečných majitelů měla posílit transparentnost podnikatelského prostředí a omezit korupci i praní peněz. Postupné uzavírání této databáze veřejnosti napříč Evropskou unií však přináší opačný efekt. Rozhodnutí soudů a následné kroky jednotlivých států výrazně komplikují dohled nad skutečným vlastnictvím firem a oslabují veřejnou kontrolu.

Transparentnost vlastnických struktur firem byla v posledním desetiletí jedním z hlavních nástrojů Evropské unie v boji proti praní špinavých peněz, daňovým únikům a zneužívání veřejných prostředků. Evidence skutečných majitelů vznikla jako reakce na rozsáhlé mezinárodní kauzy, jako byly Panama Papers či Pandora Papers, které odhalily, jak snadno lze skrýt skutečné vlastníky za složitými řetězci právnických osob.

Zásadní zlom přineslo rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z listopadu 2022. Ten dospěl k závěru, že plošný veřejný přístup k údajům o skutečných majitelích představuje nepřiměřený zásah do práva na soukromí a ochranu osobních údajů. Přestože cílem evidence bylo chránit veřejný zájem, soud upřednostnil ochranu základních práv vlastníků.

Dopad na praxi

Rozhodnutí má dalekosáhlé důsledky. Veřejnost, novináři i nevládní organizace přicházejí o snadno dostupný zdroj informací, který umožňoval rychle a efektivně kontrolovat, kdo skutečně stojí za firmami čerpajícími veřejné zakázky, dotace či mající vazby na politiku. Tam, kde dříve stačilo několik minut, dnes nastupuje administrativní nejistota a často i nutnost obracet se na soudy.

Investigativní práce se tím výrazně zpomaluje a prodražuje. Zároveň se zvyšuje riziko, že neprůhledné vlastnické struktury zůstanou skryté právě v případech, kde je veřejná kontrola nejdůležitější.

Rozdílné přístupy států

Členské státy EU reagují na rozhodnutí soudního dvora rozdílně. Některé zavedly režim tzv. oprávněného zájmu, kdy mohou o přístup k údajům žádat novináři, nevládní organizace či podnikatelé při ověřování obchodních partnerů. Jiné státy databáze uzavřely téměř úplně, bez jasného a funkčního mechanismu, jak se k informacím legálně dostat.

Tato roztříštěnost vytváří nerovné podmínky napříč Unií a komplikuje mezinárodní spolupráci při odhalování finanční kriminality.

Střet soukromí a veřejného zájmu

Základní spor se odehrává mezi právem na soukromí a právem veřejnosti vědět, kdo skutečně ovládá ekonomickou a politickou moc. Kritici uzavírání registrů upozorňují, že vlastnictví firem, zejména těch napojených na veřejné finance, nelze považovat za čistě soukromou záležitost.

Omezení přístupu k informacím podle nich nechrání běžné podnikatele, ale naopak vytváří větší prostor pro nastrčené osoby, střety zájmů a zneužívání firemních struktur k obcházení zákona.

Krok zpět v transparentnosti

Ačkoli je ochrana osobních údajů legitimním cílem, současný vývoj vyvolává otázku, zda Evropa v oblasti transparentnosti neudělala krok zpět. Bez účinného a jednotného řešení, které by vyvažovalo soukromí a veřejný zájem, hrozí oslabení důvěry v instituce i v samotné podnikatelské prostředí.

Odpověď na otázku, kdo skutečně vlastní firmy, se tak znovu stává obtížně dostupnou – právě v době, kdy je veřejná kontrola moci a peněz důležitější než kdy jindy.