Výkonný ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra Otakar Smolík si loni přišel včetně odměn na bezmála osm milionů korun. Ve stejné době přitom pojišťovna dál hospodařila se ztrátou a stát řeší, jak ztrátové zdravotní pojišťovny uchránit před finančními problémy. Vysoké odměny vedení teď budí otázky, kdo a podle jakých pravidel nakládal s penězi veřejného zdravotního pojištění.
Otakar Smolík se stal jednou z nejvýraznějších postav dění kolem Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Ne kvůli ozdravění hospodaření nebo obratu k lepším výsledkům, ale kvůli částce, kterou si měl v loňském roce odnést na mzdě a odměnách. Podle mzdových výkazů činil jeho hrubý příjem 7,94 milionu korun. V průměru tak inkasoval zhruba 661 tisíc korun měsíčně, a to v době, kdy pojišťovna dál zůstávala ve ztrátě.
Právě tento kontrast je na celé věci nejvýraznější. Na jedné straně veřejná zdravotní pojišťovna, která podle dostupných údajů loni hospodařila s příjmy přes 65 miliard korun a výdaji převyšujícími 67 miliard, takže skončila se záporným saldem 1,98 miliardy korun. Na straně druhé vysoce postavený manažer, jehož odměňování v druhé polovině roku prudce narostlo. Nejvýrazněji v prosinci, kdy si měl přijít až na 1,5 milionu korun hrubého.
Otázkou není pouze samotná výše příjmu, ale také to, co přesně ji ospravedlňovalo. Smolíkova základní mzda měla činit 200 tisíc korun měsíčně. Rozdíl do téměř osmimilionového ročního příjmu tedy tvořily především mimořádné odměny a prémie. Za co konkrétně byly vyplaceny, ale vedení pojišťovny veřejně nevysvětlilo.
Sám Otakar Smolík měl nejprve tvrdit, že takový plat nikdy neměl. Jiná čísla však neposkytl a další vysvětlení odmítl s odkazem na smluvní mlčenlivost. Následně přestal na dotazy reagovat. Ani další představitelé pojišťovny údaje o jeho odměňování nezpochybnili. To jen posílilo pochybnosti, zda bylo vše nastaveno transparentně a obhajitelně vůči veřejnosti.
Pozornost přitom nebudí jen příjem samotného výkonného ředitele. Podle stejných mzdových výkazů měla loni velmi vysoký příjem také jeho asistentka a blízká spolupracovnice Edita Vágnerová. Ta si podle dostupných údajů vydělala 4,32 milionu korun hrubého, což představuje zhruba 360 tisíc korun měsíčně. I v jejím případě hrály zásadní roli vysoké prémie. V kontextu veřejné instituce, která hospodaří s prostředky zdravotního pojištění, jde o částky, které zákonitě vyvolávají otázky.
Pojišťovna přitom neprochází krátkodobým výkyvem. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra patří mezi největší v zemi, má přibližně 1,3 milionu klientů, ale v posledních letech se potýká se ztrátovým hospodařením. Vláda zároveň řeší širší problém financování systému a možnost, jak některým pojišťovnám pomoci, aby se nedostaly do vážných platebních potíží. O to citlivěji působí informace, že uvnitř instituce rostly milionové odměny.
Další rovina celé věci míří ke kontrole. Vysoké odměny měl Smolíkovi schvalovat generální ředitel David Kostka. Ani ten však nevysvětlil, za jaké konkrétní výsledky byly bonusy vyplaceny. Správní rada pojišťovny se navíc hájí tím, že rozhoduje jen o platu generálního ředitele, nikoliv o odměnách dalších zaměstnanců. Jinými slovy: u druhého nejvýše postaveného manažera pojišťovny prý o tak mimořádném příjmu členové správní rady údajně vůbec nevěděli.
To znovu otevírá otázku, zda jsou kontrolní mechanismy v tak významné veřejné instituci nastaveny dostatečně. Pokud správní rada nevidí na odměňování nejužšího vedení pod generálním ředitelem a veřejnost se o milionových částkách dozvídá až zpětně, těžko lze hovořit o maximální transparentnosti. Zvlášť v situaci, kdy se současně diskutuje o přesunech miliard v systému veřejného zdravotního pojištění.
Případ Otakara Smolíka tak není jen příběhem jednoho vysokého platu. Je především výpovědí o poměrech v instituci, která spravuje veřejné peníze a zároveň sama vykazuje dlouhodobé finanční problémy. V okamžiku, kdy pojišťovna končí v minusu a stát hledá cesty, jak systém stabilizovat, působí téměř osmimilionový příjem vrcholného manažera jako symbol ztracených proporcí.
Ministr zdravotnictví už avizoval, že chce situaci prověřit. To je minimum. Veřejnost má právo vědět, podle jakých pravidel byly podobné odměny schváleny, kdo je odsouhlasil a jaký byl jejich skutečný přínos pro instituci, která hospodaří s prostředky pojištěnců. Dokud takové vysvětlení nezazní, zůstane nad případem viset zásadní podezření, že zatímco pojišťovna mířila do ztráty, její vedení si žilo v úplně jiné realitě.
