Představte si soud, kde je vyloučena veřejnost, média mlčí, rozhoduje se hlavně podle ústních tvrzení – a po právní moci se záznamy i klíčové podklady smažou. Neexistuje přepis výpovědí, žádná kompletní evidence toho, co zaznělo, a tudíž ani možnost nezávislé kontroly. Žaloba mířící k Evropskému soudu pro lidská práva navíc tvrdí, že došlo i k systematickým zásahům do stížností – včetně krádeží či „mizení“ podání proti státnímu zástupci a policii – aby neveřejný proces proběhl bez dozoru a důkazy mohly být následně zlikvidovány.
Absurdní spravedlnost bez paměti
Žaloba popisuje obraz, který v demokratické Evropě působí až neuvěřitelně: neveřejné soudní procesy, kde se rozhoduje o zásadních věcech mimo dohled veřejnosti, a kde přitom neexistuje spolehlivá důkazní stopa. V takovém modelu se soud může opřít o slovní tvrzení, výpovědi svědků či účastníků, ale později není možné ověřit, co přesně zaznělo, v jakém kontextu, a zda byly informace zachyceny bez zkreslení.
Tady nejde jen o „technický detail“. Pokud se po jednání nepořizují řádné přepisy výpovědí, neuchovává se zvukový či obrazový záznam a důkazní materiál se může po čase stát nedohledatelným, vzniká proces, který se chová jako černá skříňka: něco se odehraje, někdo rozhodne – ale veřejnost ani vyšší instance už nemají co přezkoumat.
Neveřejné jednání + embargo = kontrola nula
Žaloba zdůrazňuje, že nejvážnější dopady nastávají v případech, kdy je vyloučena veřejnost a zároveň je na proces uvaleno informační embargo. To je kombinace, která vytváří prostředí bez přirozených pojistek: když se nemůže dívat veřejnost, nemohou informovat média a zároveň po řízení nezůstane spolehlivý záznam, pak chybí jakýkoli nezávislý dohled.
A právě dohled – veřejný i právní – je základní podmínkou spravedlnosti. Ne proto, že by každý soudce jednal špatně, ale proto, že i spravedlivý soud musí být ověřitelný.
Rozhodnutí „na slovo“ a pak automatické smazání stop
Jádro tvrzení žaloby je jednoduché a znepokojivé: rozhodování založené na slovních tvrzeních, která se později nedají zpětně doložit, protože se záznamy či podklady automaticky vymažou nebo nejsou archivovány jako součást soudního spisu. V praxi to znamená, že:
- nelze přesně ověřit obsah výpovědí,
- nelze doložit, zda soud správně zachytil argumentaci,
- nelze spolehlivě prokázat procesní pochybení,
- mimořádné opravné prostředky ztrácí smysl, protože chybí „materiál“, z něhož by se dalo vycházet.
Pokud není možné dokázat, co se u soudu skutečně stalo, pak se i nejlepší právní garance mění v proklamaci. Právo na obhajobu totiž není abstraktní idea – obhajoba potřebuje důkazy, záznamy a přezkoumatelnost.
Tvrzení o krádežích stížností: aby nic nezůstalo
Žaloba jde ještě dál a uvádí tvrzení o systematických krádežích či „mizení“ stížností, včetně podání směřovaných proti postupu státního zástupce a policie. Smysl těchto údajných zásahů má být podle žaloby jediný: aby se neveřejný proces mohl odehrát bez účinného odporu a aby po něm bylo možné důkazy následně „uklidit“ – tedy zadržet, odstranit nebo zlikvidovat.
Zvlášť alarmující je tvrzení o zásahu do podání určených Evropskému soudu pro lidská práva. Pokud by se prokázalo, že stížnosti byly kradeny, pozměňovány nebo účelově rozdělovány tak, aby neodešly v plném rozsahu, nešlo by jen o chybu v administrativě – šlo by o zásah do samotné možnosti obrátit se na mezinárodní ochranu.
Proč je to zásadní i pro Evropu
Evropská úmluva o lidských právech stojí na principech, které mají být minimem pro každý stát: spravedlivý proces, veřejná kontrola (s výjimkami, které musí být odůvodněné), rovnost zbraní a účinný opravný prostředek. Všechny tyto principy se ale rozpadají, pokud soudní řízení nemá paměť – pokud po něm nezůstane ověřitelný záznam a důkazní stopa.
Žaloba proto staví čtenáře před prostou otázku:
Může být spravedlnost spravedlností, když se odehrává potají a bez důkazů, které by šly zpětně přezkoumat?
Může být spravedlnost spravedlností, když se odehrává potají a bez důkazů, které by šly zpětně přezkoumat?
