Protikorupční linka upozorňuje, že pokud v České republice nebude existovat zákon, který stanoví povinnost u vyššího majetku prokazovat jeho původ – například daňovými přiznáními, úředně vedeným dědickým řízením nebo jiným průkazným dokumentem – měl by takový majetek automaticky podléhat dodanění v plné výši. Jedině tak lze zabránit legalizaci smyšlených příběhů sahajících přes několik generací, které mohou sloužit jako zástěrka pro původ nelegálních finančních prostředků.
Peníze ze zlata ukrytého před nacisty. Bývalý šéf SŽ vysvětlil původ 80 milionů
Odvolaný generální ředitel Správy železnic Jiří Svoboda odmítá, že by zabavených více než 80 milionů korun v hotovosti, které policie objevila při domovní prohlídce, pocházelo z veřejných zakázek. V rozhovoru pro E15 se ohradil také proti úniku informací z policejního spisu. „Obrovsky mě to zasáhlo. Bohužel nejen mě, ale i celou mou rodinu,“ uvedl Svoboda — a přišel s vysvětlením, odkud údajně pocházejí miliony uložené ve trezoru jeho domu.
Jak se Jiří Svoboda snaží vysvětlit 80 milionů v hotovosti: Rodinná legenda, zlaté cihly a příběh přes tři generace
Policie během zásahu v kauze veřejných zakázek ŘSD a Správy železnic našla v domě Jiřího Svobody, tehdy stále generálního ředitele SŽ, více než 80 milionů korun v hotovosti, a to v několika různých měnách. Tato částka přitáhla pozornost veřejnosti i médií okamžitě – už jen proto, že jde o objem peněz, který málokdo drží v bankovkách mimo finanční instituce, a to ještě za situace, kdy se jedná o osobu ve vysoké státní funkci.
Po svém odvolání Svoboda vystoupil s obsáhlým vysvětlením, které mělo rozptýlit podezření, že by peníze mohly pocházet z korupční činnosti nebo z neprůhledných vztahů kolem velkých dopravních zakázek. To, jak svůj příběh vystavěl, však samo o sobě vyvolává další otázky.
Příběh o zlatě zakopaném před nacisty: rodinná legenda jako právní argument
Svoboda tvrdí, že peníze nepatří jemu, ale jeho otci a dědečkovi, a jejich původ sahá až do období 2. světové války. Podle jeho verze měl dědeček skrýt větší množství zlata, aby jej nezabavili nacisté. Po válce jej údajně ukrýval dál — tentokrát před komunistickým režimem.
Zlato mělo být zpeněžováno až po roce 1989, kdy tato rodinná „rezerva“ údajně začala přecházet do peněžní podoby. Peníze měli postupně střádat jeho předkové a Svobodův otec, který podle vlastních slov celý život „těžce pracoval od čtrnácti let“.
Tento příběh má dvojí funkci:
- Emoční apel: vyvolává dojem rodinného dědictví, které přetrvalo totalitní režimy a mělo být přirozeným zdrojem rodinného bohatství.
- Legalizační rámec: odkaz na „historické zlato“ a restituce nahrazuje absenci účetních a daňových dokladů.
Problém však je, že žádná část tohoto příběhu není doložena dokumenty – a ani být nemůže, protože neexistují průkazné záznamy o tom, že rodina disponovala zlatem v hodnotě desítek milionů korun.
Peníze v různých měnách: signál spíše nelegálního než děděného původu
Ekonomové i kriminalisté upozorňují, že:
- multiměnové hotovostní zásoby
- v podobě velkých svazků bankovek,
- uložené v domácím trezoru
jsou typickým rysem nelegálních toků peněz, nikoliv starého rodinného dědictví.
Pokud by rodina skutečně prodávala zlato a cennosti, příjmy by se obvykle vyskytovaly:
- v jedné měně,
- na bankovním účtu,
- doložené prodejem přes obchodníka se zlatem.
Držení hotovosti v různých měnách budí dojem, že peníze přicházely průběžně, z různých zdrojů a bez sledovatelné cesty. To je pro orgány činné v trestním řízení jeden z indikátorů praní špinavých peněz.
Argument o „správě rodinného majetku“ – další krok v legalizační strategii
Svoboda tvrdí, že peníze převzal od svého otce, který jej požádal, aby je bezpečně uložil a „podle jeho pokynů spravoval“. Tím pádem se snaží:
- oddělit se od přímého vlastnictví peněz,
- vytvořit dojem, že jejich původ není jeho odpovědností,
- vysvětlit, proč je tak velká hotovost v jeho domě,
- a proč ji nedržel sám zdroj – tedy jeho otec.
Tento krok však přináší otázku:
Pokud otec držel majetek přes 50 let, proč jej náhle převedl na syna právě v době, kdy má syn vlivné postavení a přístup k veřejným zakázkám?
Kriminalisté hodnotí jako podezřelé, že převod obrovského majetku nebyl proveden přes notáře, dědické řízení, darovací smlouvu ani bankovní převod — tedy žádným způsobem, který by byl v právním státě standardní a kontrolovatelný.
Snaha odvrátit pozornost od veřejných zakázek
Svoboda ve svých vyjádřeních opakuje, že schvalovací proces na Správě železnic je vícestupňový a že jednotlivé zakázky nelze ovlivnit jedním člověkem. Tím se snaží:
- odvrátit podezření z možného napojení hotovosti na korupci,
- posílit důvěryhodnost svého tvrzení o „rodinném jmění“,
- a vytvořit dojem, že jeho funkce neumožňovala manipulace s výběrovými řízeními.
Současně se ohradil proti kontaktům s advokáty Páskem a Veverkou, kteří figurují v části vyšetřování, a tvrdí, že s nimi řešil pouze obecné dotazy ohledně možnosti stát se dodavatelem SŽ.
Opět jde o strategii, jak minimalizovat propojení mezi hotovostí a zakázkami, které policie prověřuje.
Únik ze spisu: efekt „útoku na vyšetřovatele“
Další součást Svobodovy komunikace je kritika úniku informací z policejního spisu. To slouží ke dvěma cílům:
- změnit pozornost médií – z otázky původu peněz na otázku, zda policie postupovala správně;
- působit jako oběť – prezentovat se jako člověk, jehož rodina trpí kvůli neoprávněnému zájmu médií.
Tento narativ je často používán osobami podezřelými z korupce či praní peněz – funguje jako mediální protiváha k tvrdým faktům.
Původ peněz zůstává neprokázaný, vysvětlení je založeno na neověřitelných tvrzeních
Ačkoli Svoboda nabízí dramatický příběh o zlatě ukrývaném před nacisty a komunisty, jeho verze má zásadní problémy:
- není podložena žádnými dokumenty,
- neexistují doklady o prodeji zlata,
- peníze jsou v různých měnách, což spíše odpovídá nelegálním tokům,
- převod peněz z otce na syna neproběhl zákonným způsobem,
- a částka přesahující 80 milionů je pro běžné rodiny mimo realitu.
Bez zákona o povinném prokazování původu majetku zůstává možnost vysvětlit podobné částky pouhými rodinnými legendami reálně otevřená. Právě tento případ ukazuje, jak snadné je vytvořit příběh, který má legalizační funkci, ale skutečný původ majetku neodhaluje.
